Zřasená sukně dopadla na zem a ona vyprostila svá chodidla z jejího sevření. Blůza ležela opodál. Usedla na postel a začala ze sebe pomalu svlékat silonky. Po celou dobu této oslavy svého těla se nemohla zbavit nepříjemného pocitu. Voda v koupelně tekla s nesmlouvavou přesností. Sabina ji toužila zastavit, chtěla určit bod, v němž se navždy rozplyne její plynulost. Tušila, že tento bod nemůže být již daleko. Vždyť … Teď. A zase nic. Jakoby jí chtěla voda se škodolibým úsměvem oznámit, že její táhlý hukot tu bude navždy, že bude trvat věčně a ona na tom nic nezmění. Natáhla se pro černou buřinku na konferenčním stolku a posadila si ji na hlavu. Pak její pohled utkvěl na nedokončeném obraze. Voda v koupelně se zastavila.
Franc pro ni nepředstavoval nic zvláštního, k čemu by měla lnout. Jen další objekt, který mohl být zrazen, další její útěk, který se zapsal na seznam, jejích útěků předchozích a následujících. Když se na ten svůj seznam jednotlivých zrad občas zadívala, pokládala si vždy tu samu otázku – Proč to vlastně všechno dělám? Těžko říci, jestli vám budu schopen přijatelně odpovědět, Sabinu jsem znal jen letmo, takže musím spíše vycházet z vyprávění mých přátel.
Sabina pocházela z dobře situované rodiny. Odmalička tíhla k umění, takže ji rodiče dali na výtvarnickou akademii. Malování ji plně strhlo a stalo se tím, co její život naplňovalo a co jej teprve činilo životem. Po 25. únoru však nastala řada změn a akademie nebyla žádnou výjimkou. Dostali za úkol nakreslit dílo v duchu sociálního realismu. Její obraz byl zdařilý, dav dělníků mávající červenými prapory na pozadí Pražského hradu, v popředí dělník se zámožným pánem vyměňující si své kabáty, přičemž se oba dva usmívali. Něco se jí však stále nezdálo. Stála před svým dílem v hlubokém zamyšlení, když ji najednou ukápla barva ze štětce a udělala na obraze skvrnu. Později, když mi jej Sabina ukazovala, říkala, že celý obraz zachycuje jednu velkou popsatelnou lež, skvrna pak představuje trhlinu v této lži, nepopsatelnou pravdu.
Od té doby kreslila Sabina všechny své obrazy s tímto motivem. Možná, že právě zde můžeme dohledat příčinu jejich zrad. Zradila rodinu, protože jejich slavnostně prostřený stůl ji v kontrastu poválečně zdevastované Prahy připadal jaksi neopodstatnitelný. Zradila svého manžela, jelikož jeho náplň učiva vysokoškolského učitele se měnila s požadavky vládních představitelů. Zradila svoji vlast, jelikož zde nacházela naprostou konformitu k té snadno definovatelné lži z jejích obrazů, kterou téměř všichni považovali za pravdu. Zrazovala pak jednoho milence za druhým, protože ani v té největší rozkoši nenalezla alespoň zlomek té nepopsatelné pravdy, po které prahla. Zrazovala své věřitele, jelikož v jejích obrazech viděli jen předměty svých obchodů nebo dekorace přepychových vil.
Franc nedokázal pochopit, že jej opustila. Vždyť se rozhodl kvůli ní rozvést a veřejně se k ní přiznat. Sabina musela nutně změnit svoji vizáž (brunátné vlasy vyměnila za tichý eben) i úřední identitu (pro dobré přátele vždy jen Manuela). Ptala se sama sebe, jestli došla řada i na zrazení svého já, ale neměla na vybranou, řetěz útěků se již nedal zastavit a nepopsatelná pravda zatím v nedohlednu.
Tomáše potkala dnes ráno náhodou v baru. Byla trochu překvapená, když ji nepoznal. Pohlédl na ni sice se zájmem, ale byl to pouze pohled zkušeného lovce žen, nic víc, nic míň, o po společně strávených bezesných nocích ani památka. Sabina se proto rozhodla, že si zahraje takovou malou, nevinnou hru. Nemusela se moc snažit, aby dostala Tomáše tam, kam chtěla, sem do svého pokoje.
Nedokončený obraz, další souboj malé kapky pravdy s dunivou masou lživých vln. Sabina si náhle uvědomila, že možná ta malé skvrna pravdy je ona sama. Avšak pokud by tomu tak skutečně bylo, teď tu stála ve svém krajkovém spodním prádle s buřinkou na hlavě jako Manuela, což byl nevyvratitelný fakt. Jedině Tomáš v ní mohl objevit její pravdu, jedině Tomáš v ní mohl najít Sabinu.
Tomáš vyšel z koupelny. Pohled na Manuelu jej trochu zarazil. Připadalo mu … Jenže od té doby již uplynuly dobré tři roky a on za tu dobu spatřil nespočet takto vystavovaných těl. Jenže ta buřinka?
Vtiskl ji dlouhý polibek. Ruce obratně vyprostily její pevná ňadra z toho nepřípustného sevření. Krajka po jejím klínu klouzala zvolna dolů, až se stala přebytečnou a dopadla na podlahu. Dlouze se zadíval na její tvář. Buřinka na její hlavně stále pevně trůnila jako memento, memento Manuely, verum Sabiny.
„Sabino, dnešní večer …“
A dav dělníků s červenými prapory se usmíval, byl to úsměv vítězný, úsměv, jenž neznal kompromisu, neznal nic, jen svoji ideálnost, svoji kýčovitost.
