Organizce RAF, nebo také Frakce Rudé armády, začala svoji působnost 2. duna 1968, kdy vypálila obchodní dům. K zakládajícím členům Andreasi Baaderovi a jeho přítelkyni Gudrun Ensslinové se zanedlouho přidala jejich sympatizantka novinářka Ulrike Meinhofová. Základní stavba RAF tak hotová.[1]
RAF, coby ultralevicová organizace, se zaměřovala především na boj proti kapitalismu, který od konce 2. Světové války ve světě nabýval na síle a ani Německo již nebylo jeho pionýrem. Členové RAF se zaměřovali především na přepadávání bank (1970 – 1972) a státních podniků. Hrdě přitom hlásali, že nevedou boj s lidem, ale právě s hrozbou sílícího kapitalismu.[2]
To tedy jen tak na okraj zevrubné historie RAF. Tato organizace se samozřejmě dále vyvíjela, po první generaci, která byla zatčena, přišla druhá a třetí, které však již sledovaly odlišnější cíle a hlavní myšlence, tedy čistému boji s kapitalismem se již nenávratně vzdalovaly.
Mým záměrem však není rozebírat historii RAF, ti kdo o ni stojí si jistě najdou patřičné prameny, které jim poskytnou adekvátní informace. Já se však chci zaměřit především na „komplex Baader – Meinhofová“. Ano, tak nějak bych nazval pocit členů skupiny RAF a ostatních lidí v tehdejší době, kteří se děsili vzrůstající moci kapitalistických činovníků. Šlo tu především o jediné, nestát, nediskutovat a netopit se v teoretických úvahách. Proti vrůstající síle kapitalismu, se kterou šla ruku v ruce korupce a promítající se hodnota peněz do životů běžných lidí, se muselo zakročit, rázně, činem.
V čem nám však může být tento „Baader – Meinhof komplex“ inspirativní dnes? Ne, rozhodně ode mě nečekejte, že bych zastával stanovisko, že se mají brát centra korupce (vládní úřady a úřady všeobecně) se zbraní v ruce. Asi by ani nebylo zrovna nejlepší potměšile klást bomby do supermarketů jen pro to, že nám otravují život svými slevovými kupóny a přebytkem kynoucím z jejich regálů. A v neposlední řadě byste se chovali velmi nesmyslně, kdybyste páchali únosy televizních a rádiových činitelů, kteří nás mnohdy zaplavují tak nepotřebným a někdy i nedůstojným materiálem informací a zábavy až je mi z toho nanic.
„Baader – Meinhof komplex“ nás však může inspirovat v jedné důležité věci a to je důležitost činu. Prostě nestát a jen „blbě nekecat“, když s něčím nesouhlasím, když vím, že není všechno v takovém pořádku, jak se jeví a když mám pocit, že mi někdo podsunuje věci, bez kterých bych se jistě obešel.
Nemůžeme však praktikovat „terorismus proti oblbování“, jelikož prostě nejde zacelovat jednu ránu a páchat sto dalších. Ne, náš postoj k „Beeder – Meinhof komplexu“ musí být zcela anihilován od všeho, co by mohlo druhé poškodit a ohrozit. Jde čistě a jen o volbu každého z nás. Jsem to já, kdo si „Baader – Meinhof komplex“ uvědomuji, ale nemůžu přece chtít to druhé i od mého souseda. Mohu se jen přát, aby „Baader – Meinhof komplex“ objevil a díky němu se adekvátně postavil věcem, které ho omezují, které ho směrují na uniformní cesty společenského smýšlení a jednání.
Jde však o to „Baader – Meinhof komplex“ objevit a správně pojmenovat, čímž myslím především to, že omlouvat si vše apatií, se kterou se nedá hnout z místa, je nešvar, který nelze prominout, natož pak tolerovat.
[1] Shelley Klein, Nejkrutější tajné společnosti v dějinách, Alpress, s.r.o., Frýdek-Místek, 2006, ISBN 80-7362-292-0, str. 222 – 243
[2] Shelley Klein, Nejkrutější tajné společnosti v dějinách, Alpress, s.r.o., Frýdek-Místek, 2006, ISBN 80-7362-292-0, str. 222 – 243
