Možná jedno, druhé, či nejspíš vše dohromady. Každopádně nelze pominout, že samotným Charlie Hebdo otevírá jeden z nejpalčivějších problémů lidského rodu – tedy problém jeho svobody. Odvěké přítelkyni lidského rodu, která však, jak se zdá má až příliš mnoho proměn. Každý však jaksi cítí, že ať už se projevuje v různých případech, v odlišných silách, přece jen zůstává něco, jakési gró, které nám ukazuje, se jedná právě a jen o ni.
(Čtenáři se dopředu omlouvám, že již možná není toto téma podle časového měřítka 21. století zcela aktuální. Avšak následující podnět mi dal rozhovor mými příteli na toto téma, který jsem potřeboval v sově náležitě vstřebat.)
Po nevyčíslitelných útrapách a dalších patáliích, které se v 20. století vyšly na povrch tak zjevně, že již nemohly být přehlíženy, došla v posledních dvou desetiletích Evropa k přesvědčení, že je konečně na správné cestě. Nechtěl bych ani v nejmenším vyvracet, že tomu tak není. Ostatně práce, kterou na toto pole položila naše předešlá generace, se dá jen stěží přecenit. Přesto se však díky Charlie Hebdo otevřely dveře, za kterými se skrývala podivně vyhlížející mina, která se ihned dostala do debat snad všech médií. (Samozřejmě někde více, jinde méně) Tuto pomyslnou rozbušku představuje svoboda slova na jedné straně a její hranice na straně druhé.
Možná leckoho termín hranice svobody zarazí a evokuje mu tzv. „doby temna“, kdy byly tyto hranice zcela jasně nestavovány despoty (ať už světskými či náboženskými). Avšak zde narážíme na jeden z problémů, který se díky Charlie Hebdo poodkryl. Celý výše zmíněný konflikt by se také dal přepsat jako svoboda bez hranic a svoboda s nimi. Nepouštěl bych se do těchto rozbouřených vod, aniž bych viděl, že se to bezprostředně po lednových událostech děje. Za příklad položme (asi již dosti známý) dialog Erika Taberyho a Tomáše Halíka.[1]
Erik Tabery a redakce týdeníku Respekt říkají jasně – Já jsem Charlie, Tomáš Halík namítá – Já nejsem. Oba pro to mají zajisté pádné důvody. Zatímco na jedné straně je kladen důraz na nezadatelné právo svobody slova. Druhá strana říká jasně, svoboda ano, ale i ona má své jisté hranice, kde již přestává být svobodou a mění se v urážení druhých. (Rozhovor mezi Taberym a Halíkem je jen příklad, abych tak řek z domácí kuchyně, samozřejmě ve světovém měřítku dohledáte podobné dialogy, jen s jinými aktéry)
Předně je potřeba si ujasnit, co vlastně hájíme, tedy co si pod svobodou slova, a svobodou vlastně představujeme. Jestli ji bereme jako něco, co má své jisté regulativní principy, či entitu, jež tyto prvky postrádá. Někdy mám pocit, že to co dnes tak usilovně hájíme je právě ten druhý případ. Svoboda je pro nás něco, co zcela postrádá své hranice, tedy co není nijak vymezené. (Musím po pravdě říct, že tento konglomerát bych spatřit nechtěl, ale nepředbíhejme.)
Takto pojatá svoboda je na první pohled opravdu úžasná věc. Otázkou však zůstává, jestli něco takového opravdu existuje. Je potřeba vzít na vědomí, že co nemá hranice, nemůže ani vymezit (byť jen přibližně). To je problém lidského pokolení, které vše, co chce nějakým způsobem uchopit, potřebuje alespoň rámcově zasadit do svého stvořeného světa. Nemluvím zde ani v nejmenším o nějaké definici svobody, podle které by se dalo vše nalinkovat, ostatně definici svobody v žádné encyklopedii nenaleznete. Avšak všichni cítíme, že něco jako svoboda tady s námi přítomno je, s námi a v nás. Pokud však máme tento prožitek, rozhodně jsme ho nenabyli při setkání s neohraničenou, všude (a v posledku nikde) přítomnou entitou, ale spíše když jsme se ocitli v jejích extrémech, na jejích hranicích. Tedy tam, kde se svoboda stávala nesvobodou (a naopak), když se nám před očima rodila či umírala.
Abych tu však nemluvil jen spatra, podívejme se na jednoho z otců pojetí svobody, na Immanuela Kanta a jeho kategorický imperativ. Samozřejmě mnoho lidí (renovovaných i laiků) bere myšlenky tohoto německého filosofa již jako přižité. Na to poznamenávám – paráda. Avšak nikomu z nich se nepodařilo tento imperativ na poli svobody doposavad překročit. Tam, kde začíná svoboda druhého, tam končí moje svoboda. (A opět naopak) Můžeme samozřejmě argumentovat svobodou, která se v této nízké kategorii nepohybuje, ale myslím, že se dostaneme jen k svobodě pro sebe samu, a tedy ve výsledku pro nic. Na druhou stranu je třeba vzít v potaz, že tento prastarý imperativ vlastně říká, že tím, že uznávám svobodu druhého, potvrzuji přitom svobodu mě samotného. Bez tohoto uznání druhého, bez této hranice mé svobody, bych disponoval sice čímsi vzletným, neohraničeným, ale zůstává otázkou, jestli bych si takto svoji svobodu vůbec uvědomoval. (A byl bych ještě vůbec svobodný?)
Až se tedy objeví antinietzsche, kterému se podaří se mu tento imperativ vyvrátit, budu ochoten uznat, že je třeba starého (senilního) Kanta poslat tam kam patří. Zatím však se tímto ostře ohrazuji proti všemu, co tyto hranice bourá, co ničí svobodu druhého a v posledku i svobodu moji. Ať už jde o zesměšňování náboženství, jeho symbolů či jiná vkrádání se do intimity druhého. Zde ani tak nejde o svobodu slova (ta je jistě fajn), ale spíše o respekt druhého, tedy uvědomování si jeho svobody. (A pokud ji někdo hledá v náboženství je to jen jeho věc, to je jako bychom mu vyčítali, že ji hledá v rodině.)
Za druhé je pak třeba si uvědomit, co pro nás jako svobodné jednání vlastně znamená. I největší „liberálové“ (mezi nimi např. náš undergroundový básník a filosof Egon Bondy), kteří hlásají autonomní pojetí lidské svobody, se nenajde snad ani jediný, který by říkal, že svobodné jednání nemá pro člověka žádná pravidla. Samotný Zbyněk Fišer (alias E. Bondy) uvádí, že pokud člověk jedná svobodně, nese to sebou přinejmenším tři zásady, nebo případy chcete-li.
V první řadě se jedná o konkrétní svobodné rozhodnutí člověka. Toto je nezcizitelné právo a žádná vyšší instance mi ho nemůže upřít. Dobře, ale pokud jsem se svobodně pro něco rozhodl, podstupuji tím nutně riziko. (Mezi námi chodí jen málo takových, kteří dokáží s přesností určit, obsah následujících okamžiků, a i ta hrstka těch co říkají, že to svedou, se mi z logického hlediska jeví jako spolek lhářů). Riziko, které každým svým rozhodnutím podstupuji, představuje podle Bondyho druhý případ, který nutně vyplívá z mého svobodného rozhodnutí. A poslední věcí, se kterou musím při svém svobodném jednání počítat, je zodpovědnost. Zodpovědnost za má rozhodnutí. Nemusím zde snad ani uvádět, že se rozhodně nejedná pouze a jen o zodpovědnost vůči mému nejbližšímu okolí. Tato teze byla vždy postavena na vodě a v dnešním globálním světě se to ukazuje více než názorně. Jasně o tom mluví jeden z vynálezců slova „globalizace“ německý sociolog Ulrich Beck.
Závěrem tohoto (poněkud delšího článku) bych chtěl poznamenat, že rozhodně nechci vlastnit monopol na nějakou konečnou pravdu, či jiný podobný nesmysl. Mým cílem bylo jen poukázat na možné náhledy na vnímání svobody. Protože se můžeme bavit o tom, jestli byl postoj Charlie Hebdo správný či nesprávný (To, že vyvraždění redakce islámskými radikály byla vraždy je neoddiskutovatelný fakt.), ale možná by nebylo od věci si nejprve zrevidovat naše představy o tom, co vlastně hájíme. Tedy naše představy o osobní svobodě, základního kamene lidské identity.
Když totiž řekneme Je suis Charlie, je třeba si uvědomit, proč to říkáme a především, jestli tímto neomezujeme svobodu druhého a tím nepodkopáváme i svobodu svoji. Jestli není naše proklamovaná „svoboda bez hranic“ ještě vůbec svobodou.
