Reklama
 
Blog | Jan Skopal

Neměli to komunisté přece jen dobře vymyšlené?

Ono to ti komunisté měli přece jeno dobře vymyšlené. Chodilo se dříve do důchodů, takže měl kdo hlídat děcka a mladí mohli chodit do práce. A nebylo potřeba ani tolik školek jak dneska.

 

Slova jednoho z lakýrníků fimry TRADICE – SÍLA – ZKUŠENOST v nedalekém městě od mého bydliště. Čtu si právě časopis, ale slova, která jsem jen tak mimoděk zachytil, mě upoutají, takže musím chtě nechtě vzhlédnout od baravně se bližštících stránek. Další lakýrníci jen pokývají hlavami na vyjádření souhlasu se svým (trochu výřečnějším, ale rozhodně ne mluvným) kolegou. Tím je celá věc u konce. Ale mě připadá, jako bych již podobná slova někde slyšel. Ano, teď si na to vzpomínám.

Bylo to před minulými volbami do Poslanecké snimovny. Potkal jsem tehdy mého bývalého spožáka a naše první slova se týkala (nepřekvapivě) našich volebních preferencí. Utkvěla mi tehdy v hlavě jeho následná argumentace: „Podívej, za komunistů možná byla cenzura a jiné věci, ale alespoň jsme se sami uživili. A teď většina prasečáků, které byly v okolních vesnicích je zavřená a ty co nejsou, brzo budou. Rušíme naše státní zemědělské podniky a přitom dovážíme za draho maso za všech koutů Evropy. Pro mě je to celý postavený na hlavu. Za komunistů jsme alespoň stačili pokrýt naši spotřebu.“

Nezbývá mi než s konečnou platností zavřít stránky (jistě zajímavého článku) a pořádně se nad celou věcí zamyslet. Když se tak dívám na to, jak se lidé různých (a předeším vysokoškolských) profesí, střídají na úřadech práce jako na běžícím páse. Když si uvědomím, že v rámci jakési „poslušnosti“ k EU, děláme téměř vše, co je nám z Bruselu nařízeno, aniž se nad tím někdo z poslanců kritičtěji zamyslí. Když neustále slychám z té „mluvící kostky“ jak přední představitelé našeho státu denně propírají státní rozpočet způsobem, jako by se bavili o novém (jistě) bestsellaru Jo Nesba, přičemž tyto poněkud frivolní rozhovory a přednášky následně pocítíme přímo na daňových srážkách, které si svojí proměnlivostí s meterologickými srážkami opravdu nazadají. Tedy abych to zhrnul, když se dívám na náš stát v oné nové éře, éře blahobytu tržního kapitalismu, trochu mi slovo blahobyt skřípe mezi zuby a musím se nutně položit otázku – Měli to komunisté opravdu tak dobře vymyšlené?

Reklama

Pokud na tuto otázku budeme chtít alespoň z části adekvátně odpovědět, musíme si je rozložit na dvě roviny (dvě podotázky), ze kterých lze tuto otázku vnímat. Tedy předně jestli to měl opravdu tak dobře vymyšlené K. Marx, tento přední představitel světového myšlení, který byl následně „pasován“ na jednoho z prvních teoretiků samotného komunismu? To je otázka velmi zásadní, protože jsem opravdu ochoten uznat, že tento geniální sociolog a ekonom v poněkud klidném 19. stol. opravdu formulovat geniální ekonomicko – sociologický systém. (Každý z vás mě jistě hned chytne za slovo a řekne, že nic takového jako geniální ekonomicko – sociologický systém nejde člověkem definovat.)

Chápu, ale zkusme se nyní zamyslet, že to možné lze a že se to panu M. (nebo komukoliv dalšímu, třeba Platónovi, Akvinskému či Freidmenovi) opravdu podařilo nebo se to povede nějakému panu XY. Jak by potom vypadalo uspořádání společnosti a jejích ekonomických aktivit? Nepatřím mezi fanoušky sci-fi románů, takže vám tu nebudu podrobně líčit, jak by takovýto svět vypadal. Jen se pokusím nastínit to, co by tato společnost musela akceptovat, tedy to, co by z této dokonalé společensko – ekonomické koncepce pro ni plynulo. Taková společnost by zajisté pociťovala nesmírný blahobyt, vše by bylo na dosah ruky, nebyla by nutnost žádné namáhavé dřiny, žádného unavujícího pachtění. Jenže nebyla by pak tato společnost poněkud statická (inertní)? A nebyl by tento domnělý blahobyt vykoupen smrtí takovéto společnosti? Kde není potřeba jít, není potřeba ani dýchat. Kde není potřeba snášet obtíže (obtíže pohybu a směřování) není potřeba ani žít (není možno žít) a musí tedy nutně následovat smrt a to smrt tak dokonalá, jako je dokonalost blahobytu, který je tak trochu jejím ekvivalentem.

Pokud se podíváme na tuto otázku z pohledu těch, které pan M. oslovil a jež se energicky chopili jeho myšlenky sledujíc společenské (a především svoje vlastní) cíle, musíme nutně uznat, že se nám tato otázka stává více než absurdní. Jsou zde totiž dvě varianty. A to, že tento „věrný komunista“ bude sledovat výhradně cíle společnosti (položí za zájmy společnosti duši) a vezme slova pana M. opravdu se vší vážnost, přičemž bude dělat vše pro to, aby je naplnil. Jeho chování bude pak nutně představovat chování sebevraha, která ženouc se za oním domnělým blahobytem, bude dělat vše pro dosažení plnosti s ním, aby pak až jej dosáhne mohl milosrdně umřít v jeho náruči. Tento hledač života, pak bude nutně odsouzen k smrti.

Druhá varianta je ta, že tento „věrný komunista“ bude jen domnělým věrným komunistou. Tedy věrným komunistou na společných banketech, u mikrofonů na obrazovkách „hracích škatulí“. Tento věčný mystifikátor pak bude druhé (a v neposlední řadě i sebe) přesvědčovat, že věří ve slova pana M., ale ve své podstatě je bude mít pouze a jen jako záminku pro omluvení svých činů. Bude hluboce přesvědčen, že jedná v rámci dokonalé společnsko – ekonomické koncepce, ale přitom ji bude každým svým žinem podrývat. Bude se ujišťovat, že směřuje k blahobytnému životu, ale přitom bude zůstávat nadále v blátě, jakoby slova pana M. nikdy ani neviděl. Bude si myslet, že žije blahobytně, a že ten jeho bídně špinavý život (plný prospěcháských intrik) je vlastně blahobyt sám.

Vedle mě leží časopis a já nevím, zde nebude lepší, když se do něj znovu začtu a nebudu vás již déle bombarodovat mýmy ubohými otázkymi. Možná bude ve své podstatě lepší si říct, že měl ten lakýrník pravdu a že to měli opravdu komunisté dobře vymyšlené. Jen pořád netuším, jak chtěli zrealizvat ten velký společný hrob. Nebo se snad chtěli věčně věků procházet pozdními ulicemi přiopití domněním, že smrad linoucí se z kanálů, je vlastně úžasně opojná vůně.